Středa

Vyrazili jsme ve středu 11. Července z Brna tím, že jsme zašli do nějaké čajovny na České ulici. I přesto, že jsme měli batohy, nás personál snášel vcelku dobře. Poté jsme nastoupili na vlak v 0:29 do České Třebové, což byla naše první zastávka. Cesta byla krátká a jejím následkem bylo, to, že jsme se ocitli uprostřed temné noci v neznámém městě. Po malé chvíli bloudění jsme se záhadným způsobem vymotali ven z tohoto města a našli útočiště na přespání. Jak jsme zjistili ráno, bylo to opravdu útočiště, každý kdo nás uviděl, mohl na nás zaútočit. Spali jsme na prudkém srázu cca 15 metrů od lesní cesty.

Čtvrtek

Ráno jsme byli probuzeni příšerným rachotem. Raději jsem schoval hlavu do spacáku a čekal až mi nebe spadne na hlavu. Nakonec se ukázalo, že domněle padající nebe je pouze auto s vlekem (který vytvářel onen rachot). Zaradovali jsme se, že nebezpečí pádu nebe na naše milé hlavy opadlo. Bohužel naše radost neměla dlouhého trvání. Z nebe začaly padat kapky vody, čili déšt. To nás donutilo vylézt z příjemně vyhřátých spacáků a pomýšlet na lepší úkryt. Schovali jsme se na místním vlakovém nádraží. Naše další cesta měla pokračovat do Litomyšle, ale padající voda nás držela v nádražní budově. Zde se pohybovalo neuvěřitelné množství lidí, kteří chodili sem a tam a zase zpátky a pořád dokola. Je to velice zajímavé a poučné pozorovat lidi. Středem našeho zájmu se stala skupinka místních povalečů (možná i homelessů). Ale ve středu toho středu stála jedna paní s berlemi a šouravou chůzí. Já tedy berle nikdy nepoužíval, ale pokud bych je měl, asi budu raději sedět než neustále chodit po nádraží sem a tam a prosit o almužnu na… však víte na co. Jednu chvíli tato paní dokonce usnula, tak byl klid. Nádraží mívají podlahu. A ta podlaha bývá někdy špinavá a tudíž potřebuje umýt. Nádraží v České Třebové výjimkou rozhodně není a tak došlo i na něj. Dříve zmíněná paní pořád chodila sem a tam a „došmajdala“ se také na mokrou podlahu. Je celkem pochopitelné, že se rozplácla. Hodný pán vedle kterého „žuchla“ jí hned podal berlu a ona pak už celkem klidně seděla na místě. Přehouplo se poledne, déšť ustal a tak jsme naznali, že by bylo vhodné přemístit se vlakem do Litomyšle. Chtěli jsme navštívit UNESCO zámek. Litomyšl je celkem pěkné městečko s velice pěkným náměstím. Po jedné jeho straně se táhne podloubí, což podtrhuje atmosférů malých obchůdků s různým zbožím. Na zámek jsme dorazili těsně po zavírací době, což nás vůbec nepřekvapilo.Blížil se večer a počali jsme tedy hledat vhodné místo ke spaní. Když jsme byli již skoro na konci města, strhla se průtrž mračen, která nás zahnala na blízkou benzinovou stanici. Po dešti následovala nádherná duha a my se mohli vydat hledat naši ložnici. Našli jsme ji kus za městem na (asi) neoužívané cestě. Všude bylo mokro a tak jsme raději spali ve stanu.

Pátek

Další den, v pátek, jsme měli naplánovánu cestu do Prahy. Opět jsme cestovali vlakem. Bohužel byl plný a tak jsme celou cestu museli stát ve špinavé uličce, takže i přesto, že jsem měl ukrutný hlad, chuť jsem neměl. Do Prahy jsme dojeli přibližně v 11 hodin dopoledne. Batohy jsme dali do úschovny a v parčíku u nádraží se nasnídali. Jeden týpek po nás chtěl papírek na balení. Žádný balící papír jsme s sebou neměli, takže odešel s prázdnou. Asi jej chtěl na dárky, hodný chlapec. Našim cílem v Praze bylo navštívit výstavu Bodies… The Exhibiton a podívat se do Imaxu. Výstavu jsme našli celkem náhodou na Václavském náměstí, když jsme hledali internetovou kavárnu. Co se týče výstavy samotné – nikdy bych tam nešel. Ale když se tato možnost naskytne, přece jen jsem se podíval. Výstava je ukrutně dlouhá. Počínaje ukázkou svalstev, kostí, vnitřností, krevního systému, všech možných orgánů a konečně vývojem nového člověka. Pořadí je zvoleno skutečně velice dobře. Názory na tuto výstavu (humánnost apod.) se různí. No, já jsem na jejím konci zvažoval, že bych se do něčeho takového také přihlásil. Ale chtěl bych, aby vedle mých ostatků bylo i jméno. Přece jen je to určitý způsob jak si zajistit slávu i po smrti. Po výstavě lidských těl jsme odhadli cestu (tedy spíš já, holky by se ztratily – respektive, holky by se zeptaly) směrem k paláci Flora. Zvolili jsme Cestu na měsíc. Alespoň u mě (i když myslím, že ne jen u mě) tento film přehlušil dojmy z výstavy. Náš časový plán nám nedovolal se v Praze zdržet delší dobu a tak jsme nastoupili na vlak do Českých Budějovic. Místo ke spaní jsme hledali opět někde kousek od civilizace. Místem se stal lesík u Starých Hodějovic. V lese byla neproniknutelná tma. Holky se prý večer bály, ale já nic nevím, protože jsem dočista usnul.

Sobota

Ráno jsme byli opět překvapeni jak blízko cesty jsme spali. Poté co se začli trousit první turisté jsme se rozhodli vstát z lože. Ve Starých Hodějovicích jsme museli počkat na autobus do Budějovic. Čekání jsme využili k chutné snídani. Z českých Budějovic jsme vyrazili do Českého Krumlova. Zde se nachází překrásné náměstí. Opravdu stojí za to jej navštívit. I Zámek vyapdá zveňku dobře – uvnitř jsme nebyli, takže nemůžeme soudit. Nevýhoda Krumlovského centra města spočívá v tom, že od nádraží je schované za třemi horami. Pozdní oběd jsme si dopřáli v nejlevnější restaruaci na náměstí. I tak byl dobrý. Město jsme si důkladnš prošli a večer jsme vyrazili kousek ze města proti proudu Vltavy hledat nocleh. Našli jsme jej kousek od frekventované silnice, pod vlakovými kolejemi (což jsme zjistili po projetí prvního vlaku) a pár desítek metrů od Chráněné oblasti. Ráno jsme chtěli vstávat v 6 hodin, abychom stihli vlak domů.

Neděle

Již v 5 hodin jsem se probudil zimou a mokrem ve spacáku. Venku byla i mlha, no prostě super počasí, ale sluníčko se začalo probouzet k životu, což byla jistá kompenzace. Protože jsme ve spacáku už nemohli vydržet ani chvilku vstali jsme a vycházkovým tempem se odebrali na vlakové nádraží. Zpáteční cesta proběhla bez nějakých zvláštních událostí. V pořádku jsme dojeli každý do svého domova.

Závěr

A co říci závěrem? Puťák, nebo spíše výlet, protože jsme toho moc nenachodili, se vydařil. Všem se nám líbil, jedině snad, že nás bylo poněkud málo. Původní cíl, navštívit všechny UNESCO památky, se poněkud zcvrkl. Ale i tak bych jel ještě jednou.

Komentáře

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte.

Powered by AkoComment 2.0!
Aktualizováno ( Úterý, 17 červenec 2007 )